Byla jsem tu – Formanová Gayle

Cody a Meg spolu vyrůstaly téměř jako sestry. Byly nejlepší kamarádky, věděly o sobě všechno… nebo si to Cody alespoň myslela.. Megan je totiž mrtvá. Spáchala sebevraždu. Zdrcené Cody zůstane jen hluboký smutek a plno nezodpovězených otázek, protože nemá nejmenší ponětí, co se muselo dít, aby to Meg donutilo k tak tragickému, definitivnímu činu. A co víc – jak je možné, že ona sama neměla nejmenší tušení, co kamarádka prožívá? Pouští se tedy do složitého rozplétání motivů, které Meg k sebevraždě přiměly. Postupně vycházejí najevo nové skutečnosti, s nimi se však vynořují i další otázky. Kdyby Meg věděla, jak její sebevražda zasáhne rodinu, spáchala by ji? A může vůbec člověk v tak bolestném stavu, kdy mu možnost, že si vezme život, připadá jako jediné řešení, pochopit následky svého činu? Ukázka z textu Den po Megině smrti jsem dostala tenhle dopis: S lítostí vám oznamuji, že jsem si musela vzít život. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla po delší době a byla to pouze moje volba. Vím, že vám tím způso¬bím bolest, a za to se omlouvám, ale pochopte prosím, že jsem musela ukončit vlastní trápení. S vámi to nemá nic společného, jde jen o mě. Není to vaše vina.  Meg Kopie dopisu rozeslala mailem rodičům, mně a policejnímu komisařství v Tacomě spolu s dalším oznámením, jež sdělovalo, ve kterém motelu se nachází, ve kterém pokoji, jaký jed spolykala a že by s jejím tělem mělo být nakládáno opatrně. Na polštáři v motelu ležel další vzkaz – zpráva pokojské, ať se nedotýká jejího těla a zavolá policii – a k tomu padesátidolarové spropitné.  E-mailům nastavila časované odeslání, aby v době, kdy je dostaneme, byla už dávno po smrti.  Tohle všechno jsem se samozřejmě dozvěděla až později. Když jsem poprvé četla její e-mail na počítači v naší městské knihovně, napadlo mě prostě, že je to určitě fór. Nebo nějaká falešná zpráva. Zavolala jsem Meg, a když nebrala telefon, vy¬ťukala jsem číslo jejích rodičů. „Přišel vám Megin e-mail?“ zeptala jsem se. „Jaký e-mail?“