Země Světa – Basilicata/Kalábrie

Basilicata a Kalábrie jsou dva regiony ve sluncem zalitém Mezzogiornu, oné jižní polovině Itálie, kterou si kromě slunečních paprsků spojujeme také s křišťálově čistým mořem, vínem, starobylými vesnicemi a městečky. …kopcovitou krajinou ve vnitrozemí, jen málo dotčenou člověkem, i rázovitou kuchyní.  A nejsou to regiony ledajaké. Kalábrie je z pevninské Itálie regionem úplně nejjižnějším, špičkou pověstné italské boty, kterou republika připomíná při pohledu na mapu. Region s rozlohou 15 200 km2 a necelými dvěma miliony obyvatel se v posledních desetiletích stále více prosazuje do turistického povědomí a objevili ho už i mnozí čeští turisté, i když pořád jde o jednu z nejméně navštěvovaných oblastí Itálie. Omývána na západě Tyrhénským a na východě Jónským mořem má Kalábrie téměř 800 km pobřeží. Na tyrhénské straně dosahují často hory až k moři, které tam vytvořilo mnoho skalnatých zátok s vysněnými malými plážemi, krásnými jeskyněmi a průzračnou vodou. Jónské pobřeží je výrazně rovinatější, s dlouhými písečnými plážemi a turistickými letovisky, jejichž pozadí často tvoří olivovníkové háje nebo sady citrusů. Kalábrie je proslulá zejména bergamotem, voňavým citrusovým kultivarem s velkým množstvím aromatických éterických olejů (milovníci čaje Earl Grey už vědí) – z Kalábrie pochází asi 80 % jeho celosvětové produkce. Hojně se zde pěstují rovněž cedráty. Nádherně zelené kalábrijské vnitrozemí pokrývají z 90 % kopce a hory. Dominují mezi nimi tři masivy – na severu, na hranicích s Basilicatou, Pollino, zhruba uprostřed Kalábrie Sila s hustými jehličnatými lesy, díky nimž si vysloužila přezdívku „Velký les Itálie“, a na jihu Aspromonte. Ve všech třech oblastech existují rovněž stejnojmenné národní parky, které zvou k pěší turistice i cyklovýletům. Na kalabrijské straně Pollina se tyčí nejvyšší vrchol regionu, Serra Dolcedorme (2267 m n. m.), ale příliš nezaostávají ani ostatní – nejvyšší vrchol Sily Botte Donato dosahuje 1928 m a Montalto v Aspromonte dokonce 1995 m. Basilicata je menší (asi 10 000 km2) a podstatně méně obydlený region (jen něco málo přes půl milionu obyvatel) severně od Kalábrie. Hustota zalidnění je v něm dokonce druhá nejnižší v celé Itálii, řidší osídlení je jen v autonomní oblasti Údolí Aosty. Turisticky jde o oblast stále velmi neznámou, která ale má velký potenciál a toho, kdo se pro ni rozhodne, určitě nezklame. Basilicata, občas nazývaná též svým starověkým jménem Lucania (Lukánie), které dostala podle italského kmene Lukánů, jenž se tu usadil někdy v polovině 5. stol. př. n. l., je především hornatým krajem drsné přírody a historických vesnic. Do mnoha z nich ještě donedávna nevedla pořádná silnice, což na dlouho vylučovalo jakoukoli modernizaci. Není divu, že se Basilicata stále považuje za nejpřírodnější oblast celé Itálie. Basilicata je vmáčknutá mezi Kampánii na západě, Kalábrii na jihu a Apulii na východě. Oproti Kalábrii má podstatně kratší pobřeží, což platí především pro západní stranu, kde je její skalnaté tyrhénské pobřeží kolem města Maratea dlouhé sotva 30 km. Jónské pobřeží na východě je přece jen delší, s několika přímořskými letovisky. Kalábrie a Basilicata mají do značné míry podobnou i svoji historii, ačkoliv větší pozornost se vždy soustředila na Kalábrii. V obou regionech byly nalezeny stopy už po prehistorickém osídlení, ve starověku do obou zasahovala Magna Graecia, Velké Řecko, jak Římané označovali pás řeckých kolonií především na jónském pobřeží, který začínal na Sicílii a táhl se přes Kalábrii a Basilicatu až do Apulie. Oblast poté osídlili italské kmeny Lukánů a Bruttiů, ve 3. stol. př. n. l. ji ovládl Řím. Po zániku západořímské říše zůstal jih Itálie pod vlivem Byzance, ale musel čelit vpádům Lombardů i útokům Saracénů. Významnou změnu přineslo 11. stol., kdy celý jih Itálie dobyli Normani. V roce 1130 vzniklo Sicilské království s Rogerem II. jako prvním králem, které zahrnovalo kromě Sicílie i pevninskou část jižní Itálie včetně Kalábrie a Basilicaty. V roce 1282 došlo k oddělení pevninské části, která se i nadále označovala jako Sicilské království, ale dnes se pro ni kvůli přehlednosti obecně používá název Neapolské království podle jejího hlavního města. Teprve v roce 1816 došlo k opětovnému spojení obou částí v Království obojí Sicílie, ale to už se rychle blížila doba postupného sjednocování Itálie – k jednotnému Italskému království bylo Království obojí Sicílie připojeno v roce 1861. Normané zavedli na jihu Itálie feudální pozemkový systém, inspirovali náboženský život a zejména Kalábrie zažívala období rozmachu, který souvisel i s křížovými výpravami do Svaté země a podporováním Jeruzalémského království, neboť řada lodí tehdy vyplouvala z kalábrijských přístavů. Na konci 12. stol. připadlo Sicilské království švábským Štaufům a na jeho trůn usedl Fridrich II., pozdější císař Svaté říše římské. Známe ho i z našich dějin – jeho nejmocnějším říšským spojencem byl český král Přemysl Otakar I., pro něhož v roce 1212 vydal známou Zlatou…