Země Světa – České Švýcarsko/Labské pískovce

Dnes se její část na české straně hranice oficiálně nazývá Děčínská vrchovina a méně oficiálně, ale patrně výstižněji, Labské pískovce.. Ta krajina dostala za posledních pár století řadu jmen. Byla to jména vesměs německá, která v překladu znamenala České Nizozemí, Stolové hory polabské, České Švýcarsko či Českosaské Švýcarsko. Dnes se její část na české straně hranice oficiálně nazývá Děčínská vrchovina a méně oficiálně, ale patrně výstižněji, Labské pískovce. Po většinu času, kdy se ona krajina vytvářela, existovala beze jména i bez člověka, který by jí ho dal. Jejími obyvateli byli ještěři pozdních druhohor či třetihorní savci. V průběhu dob dávných i méně vzdálených prošla čtyřmi fázemi, aby se nakonec stala jednou z nejexotičtějších oblastí střední Evropy – jako úžasný záznam přírodních procesů, které ji vytvarovaly do dnešní podoby. Fáze první a druhá: usazování a cementace Příběh Labských pískovců se začal psát v období svrchní křídy na konci druhohor, přibližně před 90 miliony let. V té době roztála většina ledu na planetě a moře, které stouplo o stovky metrů, zaplavilo kontinenty. Část krajiny tvořené prastarými žulami, ortorulami a metamorfovanými břidlicemi, jejichž věk sahal hluboko do prvohor či starohor, se proměnila v mořské dno a zůstala jím nejméně dalších deset až dvanáct milionů let. Bylo to naposled, co byly naše země zaplaveny mořem. Do něj splavovaly řeky a potoky materiál z krajiny, která zůstala nad hladinou. Tíha materiálu stlačovala dno a na původním podloží se vytvořila vrstva až jeden kilometr silná, tvořená převážně pískem, jílem a štěrkem. Mladší vrstvy stlačovaly obrovským tlakem starší usazeniny a další rozpuštěné minerály pronikaly mezi zrnka sedimentů a stmelovaly je v horninu. Když moře ustoupilo, méně stabilní horniny jako jílovce a prachovce se rychle rozpadaly, až zůstala solidní vrstva křemenných pískovců o tloušťce 350–420 m. Jejich materiál byl naplaven z oblasti tzv. Západosudetského ostrova, který se nacházel na místě dnešních Jizerských hor a Krkonoš. Geologové jsou přesvědčeni, že ukládání materiálu pro dominantní skály Labských pískovců netrvalo déle než tři miliony let. Fáze třetí a čtvrtá: zdvih a eroze Začátek třetí fáze je zasazen do období třetihor. Zeměkouli ovlivnily rozsáhlé pohyby litosférických desek, které se měly stát budoucími kontinenty. Jejich kolize vytvořily mnoho napětí, které probudilo některé staré zlomy v podložních vrstvách nebo vytvořilo zcela nové. Takový je např. Lužický zlom na severovýchodní hranici oblasti, který je jednou z nevětších tektonických poruch v našem regionu. Hlavním projevem tektonického neklidu bylo alpinské vrásnění, jež se stalo zásadním horotvorným elementem na celém euroasijském kontinentě. Pískovcové vrstvy české křídové tabule byly vyzdviženy nad původní úroveň a vlivem nestejnoměrných tlaků došlo k jejich fragmentaci. Vzniklými puklinami se vydaly na svoji cestu předchůdkyně dnešních říček a potoků jako je Kamenice, Křimice či Biela. V období třetihor se navíc ve zdejší oblasti začala projevovat zvýšená sopečná aktivita a puklinami v pískovcových vrstvách pronikalo k povrchu rozžhavené magma. Ve většině případů ztuhlo pod povrchem v méně odolných sedimentech, které pak následná eroze odplavila, a obnažila tak řadu vulkanických útvarů, které dodnes tvoří společnost místním pískovcům. Přestože zde nenajdeme tolik pozůstatků sopečné činnosti jako v nedalekém Českém středohoří, pár pozoruhodných útvarů stojí za návštěvu. Mezi ně zcela určitě patří Růžovský vrch – nejvyšší bod národního parku České Švýcarsko. Střídání ledových a meziledových dob, říční eroze i působení větru vymodelovaly pískovcové skály do bludišť bizarních útvarů, kaňonů a věží. Vznikl tak rozsáhlý několikapatrový soubor unikátních biotopů, které se staly útočištěm řady rostlinných i živočišných druhů a v několika posledních tisíciletích i člověka. Přichází člověk Krajina Labských pískovců je malebná a divoká, ale pro lidskou existenci nepříliš přívětivá. Podle nejnovějších archeologických nálezů se zde v období mezolitu objevovaly skupiny lovců a sběračů, kteří využívali skalních převisů jako přirozených úkrytů. Nálezy nejsou ovšem příliš četné, přesto dokazují, že člověk doby kamenné zdejší krajinou migroval a patrně se i nějakou dobu zdržoval. Naopak v dobách pozdějších, kdy se z člověka lovce stal zemědělec, stopy lidské činnosti úplně chybí, a to až do počátku raného středověku. Kraj s nedostatkem kvalitní půdy nebyl schopen vytvořit dostatečné zemědělské zázemí ani pro člověka prvního tisíciletí. Nicméně, jak je patrno z několika hradišť, sporadické osídlení zde v tomto období existovalo. Významnější nárůst obyvatelstva se objevuje až v průběhu německé kolonizace ve 13. a 14. stol., která znamenala zásadní přelom. Němečtí osadníci hledající novou půdu začali vypalovat lesy, a položili tak základ řadě osad, jež existují dodnes. Vesnice jako Arnoltice, Růžová či Huntířov mají počátek své existence právě v této době. V bukových…