Země Světa – Thajsko

Thajská monarchie se vyvinula z principů domorodého vedení.. Vládcové prvního thajského království Sukhothaje představovali princip panovníka, který má blízko k lidu. Nápis z roku 1292, považovaný za zakladatelský akt thajského národa, vykresluje Sukhothaj jako vzkvétající království plné ryb a rýže. V časech považovaných za zlaté období domácích dějin byla možnost obchodovat otevřena pro každého. Všechny spory moudře rozsoudil spravedlivý vládce. Na zvon u brány jeho sídla mohl zazvonit každý, komu se stala křivda, a předstoupit před krále. Představu krále jako moudrého otce přístupného radám vystřídala Ayutthaya podobou vládce- boha, svaté osoby a objektu bázně a úcty. Představy, vycházející z konceptu khmerského Angkoru, uvedl v život král Borommatrailokanat vládnoucí v polovině 15. století. Zákon o občanské hierarchii stanovil postavení každého jednotlivce ve společnosti. Jednotlivé vrstvy odlišovalo „hodnostní označení“, sakdi na. Vlastnictví půdy určovalo postavení člověka a od něho se odvozovalo vše včetně trestů. Například člen královské rodiny odsouzený k trestu smrti byl posazen do pytle a ubit holemi ze santalového dřeva nebo ušlapán bílým slonem. Svoji autoritu vládcové Ayutthaje odvozovali od ideálních vlastností, kterými měli být obdařeni proto, že díky jejich příkladu celá země mohla prosperovat. A zatímco bohům byla vyhrazena vláda nad vesmírem, jim bylo vyhrazeno spravovat zemi. Záznamy evropských obchodníků ze 17. století popisují moc vládců Ayutthaje jako absolutní a způsob jejich uctívání kladou nad uctívání bohů. Z trosek Ayutthaje, vypleněné barmským vpádem v roce 1767, pozvedl thajskou monarchii generál Taksin, syn čínského otce a thajské matky, kterému bylo v dětství předpovězeno, že se stane králem. Dlouhé, vyčerpávající boje si však na něm vybrali daň v podobě fantaskních představ, kterým v závěru svého života propadal. Když se začal dožadovat projevů úcty ze strany buddhistických mnichů, byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Jeho nástupce a přítel z dětství, jemuž také byla prorokována královská budoucnost, se stal prvním panovníkem poslední z osmi dynastií vládnoucí v Thajsku, dynastie Chakri. Vládcové nové dynastie přijali označení Rama, podle hinduistického boha, a zpočátku navazovali na zničenou Ayutthaju, odkud byly přiváženy cihly na stavby budov v nové metropoli Bangkoku. Jako čtvrtý v pořadí nastoupil na trůn v roce 1851 král Mongkut, který zahájil reformy země. Obratnou politikou se mu podařilo dosáhnout toho, že Thajsko, nacházející se mezi soupeřícími zájmy Angličanů a Francouzů, si udrželo svoji nezávislost a nikdy nebylo kolonizováno. Nejstarší syn z Mongkutových 82 dětí, Chulalongkorn, v otcových reformách dále pokračoval – zrušil otroctví, v královském paláci otevřel první školu západního typu, zreformoval právo, finance, daně, administrativu. Jako první thajský panovník cestoval do Evropy a jako první asijský vládce hovořil anglicky. Jeho nástupci si již tak úspěšně nevedli a přivedli absolutistickou monarchii k jejímu konci. Již v roce 1912 se neúspěšně pokusila o vojenský převrat skupinka mladých důstojníků, kteří králi vyčítali, že se stará zejména o své australské koně a psaní her. Jejich akce však byla jenom předehrou k událostem příštím. Jejich prolog se odehrál v Paříži, kde se sedmičlenná skupina studentů shodla na tom, že jediným východiskem z aktuální hospodářské krize bude zavedení ústavy. Zásluhy o samotnou myšlenku na převrat si později připsal Prayoon Phamornmontri. Patřil mu dům, ve kterém se spiklenci sešli, a byl to prý on, kdo o svém plánu přesvědčil i ostatní. Celkem se pod praporem převratu sjednotila asi stovka lidí, především na západě vzdělaných příslušníků mladší generace. Jejich plán se na poslední chvíli ještě málem zhatil, když část z nich byla zatčena, záhy však byli propuštěni, protože nebyli považováni za příliš nebezpečné. Když se ráno 24. června 1932 začaly v centru Bangkoku, na Sanam Luangu, shromažďovat vojenské jednotky, většina jejich příslušníků se domnívala, že sem byli sezváni k účasti na manévrech. K jejich překvapení plukovník Phayol pronesl ostrý projev, ve kterém napadl krále i jeho kabinet. Krále zastihla zpráva o převratu v jeho letním sídle v Hua Hinu, kde hrál golf. Rama VII. nikdy nepředpokládal, že usedne na trůn, a tak ani nezvládal problémy chodu země. Za jeho vlády došlo k prudkému poklesu ekonomiky, ještě násobenému světovou hospodářskou krizí. Po dvoudenním otálení se král vrátil do hlavního města a po vyjednávání s pučisty se rozhodl přijmout ústavu, která byla představena 10. prosince. Na pohled idylické vzájemné vztahy mezi panovníkem a hlavními aktéry převratu měly mnohem dramatičtější pozadí, v jednu chvíli král i jeho manželka dokonce vyhrožovali sebevraždou. Napětí ještě zvyšovalo podezření, že panovník byl zapleten do krvavého pokusu o protipřevrat vedeného bývalým ministrem obrany princem Bovoradejem. V březnu 1935 se král rozhodl vyřešit svoji situaci rezignací bez jmenování nástupce a…